Vy máte ráda staré básníky,
jimž srdce tiše na modlitbách klečí.
Ba, je-li dnešek slovem veliký,
svým citem oni přec jen byli vetší.
A onen kněz v svém smutném zátiší –
jak nechtít k němu s myslí vroucí spěti.
Ten poznal bolest ze všech nejvyšší:
mít z duše rád, a nesmět náležeti.
Být stále sám, a musit přece žít –
zda může vaše dobrá duše světlá
ten bezútěšný smutek pochopit
pro růži, která jemu nevykvetla...?
Vy máte ráda staré básníky
a tichý pláč, jenž z jejich písní šeptá –
a nechť je dnešek jak chce veliký,
po srdci ani dnes se nikdo neptá.