Šla bílá královna, a dav se vztekle smál,
a všecky ulice se chvěly nenávistí,
jas velké bolesti jí čelo zadýchal,
a v cestu padalo jí suché, svadlé listí.
Kdo tudy utíkal, jí slinou střísnil šat,
i stíny nároží, jež z její vůle žily,
a z tváří dvořanů jen drzý čišel chlad:
šla v exil královna, a zámek zapálili.
Co bylo v království kdys veliké a ryzí,
vše zneuctila teď dlaň žoldácká a cizí,
a bílá královna jde mlčící a hrdá.
A v tom je velikost, jež hvězdy nutí zblednout:
tam, kde zní davu křik a ruka bije tvrdá,
své duše zvednout štít, a zpět se neohlédnout.