Naslouchal jsem v parku, jak se vítr zdvih’,
kterak šelestilo listí na větvích,
a co šeptaly si v trávě opadané
žluté lístky s květem chrysanthémy zdrané.
Naslouchal jsem dlouho, všechen život stich,
a já jako kdesi ztracen stanul bych,
oblaka jen šedá nekonečnem hnaná
plula, smutná štafáž podzimního rána.
Z trávy, z listí, z květů mlhou navlhlých
pochopení vešlo do myšlének mých
o životě planém v marných nadějích.
Variace písně stará, otřepaná;
ale já v ní toho větrného rána
slyšel pod oblaky snům svým zvonit hrana.