Je blízko k večeru, a den byl příliš krátký,
teď ještě v červáncích se poutník ohlíží;
je snadno jíti dál a není potíží,
leč srdce pojednou tak horoucně chce zpátky.
Na kraji cesty mé ty stojíš osamělá,
a nelze odejít, až západ dohoří,
kams v dálku neznámou a v cizí pohoří,
kams na snů hranice, v tajemství místa stmělá.
Vím, že jsi sepjata s mou duší nerozlučně,
a na tě v rozporu svých smutků vzpomínám,
a k tobě vracím se. A večer vyzní nám
zas písní, zemdlený již zpívám málo zvučně,
leč z tvojí mladosti zas novou touhou smělý.
A příští ráno své již tuším rozechvělý.