Má matičko, ten sonet dnes ti píši,
a líto mi, že málo tak ti dám.
Je v srdci mém jak v opuštěné říši,
kde v podzimu jen zpěvák bloudí sám.
A ani tvoje velká láska ryzí,
– ó, odpusť mi – té touze nestačí;
ty pochopíš, když mládí v dálku mizí,
že v samotách si duše zapláčí.
Ó mohlo hřát by slunce do jeseně,
a všecko co je zázračného v ženě,
jen jednou chtěl bych ještě pochopit.
Dnes naděje má smutná duše málo.
Leč kdyby přec mi štěstí ještě vzplálo:
– viď, ty ji také ráda budeš mít!