Noci tmou mých smutků rozhovory
vůně bílé střemchy doprovází,
a nad marné mdlé mé duše spory
čistý strom své drobné kvítky hází.
Teď i pták se ozval kdesi v mlází
trilkem ze sna v tuše příští zory;
co teď štěstí v lidská srdce vchází!
Bílé kvítky k skráním tisknu chorý.
Střemcha svítí, jarem požehnána,
do noci, jež tmou je zneklidnělá,
jakby duši prozářit mi chtěla.
Jakoby má planá, větrem hnaná
duše mohla dočekat se rána!
Květy střemchy padají mi s čela...