Můj hochu, vzpomínáš? To byly těžké chvíle,
jež spolu žili jsme, tak stejně vždy, den ke dni,
v té chodbě kasární tak jednotvárně bílé
s vyhlídkou do dvora, kde v době odpolední
brunetta z kantiny se občas letem mihla,
a někdy vojáci svá cvičení tu měli,
a chvílí odněkud k nám písně sloka stihla,
v níž bol a nenávisť se v smíchu utápěly.
Oh, hochu, nenávisť! My poznali ji oba,
když v řadě stáli jsme, a malomocná zloba
a trpkost zoufalá nám slzy v oči hnala,
když jara svého kus jsme zvolna vadnout zřeli,
a na to hrozné „proč?“ odvětit neuměli,
osoby v komedii, která se tu hrála.