My polem šli, jež rozorali včera,
a v hustých řadách kráčeli jsme tiše,
jen chvíli pták se ozval odkuds s výše,
co v duších vzpomínka se chvěla sterá.
A ranní slunce v jarním vzduchu plálo,
v němž sladká vůně fialek se třásla,
na mezi jakás žena husy pásla,
a dětí pár si nedaleko hrálo.
Já cítil v srdci hroznou touhu náhle
jít po těch polích, jak tak jaro pučí,
a pluhem svojím rýt v ně brázdy táhlé.
Pak v poledne se vrátit znaven cele,
svou ženu dlouze sevřít do náručí,
a líbat měkký vlas na jejím čele...