Můj otec je už stár, a už mě neomýlí
krok jeho lehký tak a pružná postava
a v očích energie mladá, poutavá;
den jeho slunný už se do červánků chýlí.
Jde za ním duše má... Jsou utišeny síly,
jichž odlesk hladinou jen lehce pohrává,
a tichá obloha se klene modravá
tu nad stopami, jež se v cestu kdysi vryly.
Je v podvečeru tom, v podzimním usmíření
jímavý, slavný klid a resignace měkká,
a všechny reflexe se citem orosí.
A já, syn osláblý a na pokraji mření,
jsem najednou mu blíž, jenž na svůj večer čeká...
Stišení podzimní v náš kraj už ulehlo si.