Mé ženy matka, vroucně prostá, tichá
a ustavičně drobně starostlivá,
v zahradní koutek, jak jí chvíle zbývá,
nad knihu sedá, čte, a sotva dýchá.
Je tolik vzruchu ve vysněných dějích,
a plno divných, cizích lidských strázní;
jí na dně duše jako hudba zazní
hlas nevzbuzených, vlastních tužeb jejích.
Šla léta v shonu, v odříkání, v práci,
a každý den byl ještě příliš krátký;
sny mladosti jsou v život přítel vratký.
Tak v červánky, v něž její den se ztrácí,
jen bezděčná jí horká touha zbyla,
by aspoň zdáním duši naplnila.