Květino zázračná, v níž v nocích exotických
svit usnul měsíční, jíž ze dna kalichu
třpyt rosné krůpěje se line potichu,
zjemnělý, vlhký lesk stišených vášní lidských,
má ženo nádherná, sne lásky graciésní,
s jiskřičkou slunečna vlašského nebe kdes
v své krve zážehu, má tichá píseň dnes
než rythmem krásy tvé, už v srdci ani nezní.
A v moře duše tvé se potápěti vždycky,
kde rozvlněný cit tak zpívá harmonicky,
a chytit paprsek, jenž zapad v korál snění,
jej zvednout, vzácný šperk, nad všedno denních shonů,
záhadou hlubin tvých den osvětlit si v skonu –
v mé touhy posledku cíl vítěznější není.