Ta smutně tklivá nálada!
Už o ní psalo jiných mnoho
a líp. – A tak mě napadá:
Má duše, nechme dneska toho!
Co taky psát? Těch věnců pár –
to finale už jenom pouhé,
jímž končí kdes pár slunných jar,
a někde utrpení dlouhé.
A myslit na smrť? Stará věc,
teď z klidu nás už nevyruší. –
Leč smutek zvláštní je tu přec:
že jednou všichni mrtví tito
veliké touhy měli v duši. –
A těch mi je dnes nejvíc líto.