Když večer lehal si na střechu kathedrály,
té tmavé, mlčící, z níž dávná sláva dýše,
my v jejím stínu jsme, má sestro, spolu stáli,
a nevýslovný stesk se nesl kolem tiše.
Do mlhy, jež padala, (z ní podzim teskně voní)
pár světel plynových svítilo unaveně,
a chvíli hlídky krok se ozval monotonní
a koně drožkářů, jež stávají tu denně.
A cosi chvělo se ve vašem měkkém hlase,
jak stáli jsme tu tak v tom smutném tichu sami,
a bolest divoká v mé duši vzbudila se,
když, sestro, nemoc svou jste prvně vyznala mi.
Já v moři, jímž jsem plul, a které bouřné bylo,
jsem přístav nalezl, tu vaši duši ryzí,
a v moje nitro z ní se tolik tepla vlilo,
že chlad mých všechněch muk kams v nekonečno mizí.
Teď, když jsem slyšel ten váš confiteor tklivý,
v němž s klidem zoufalým jste s žitím účtovala,
jak plavci bylo mi, jejž vír uchvátil divý,
a pod nímž lodice se v bouři stroskotala.
A když jste odešla, v ten večer v jizbě svojí
ve hrozné lítosti, jež schválila mě cele,
ač dávno víru svou jsem ztratil v denním boji,
a Boha vašeho jsem za vás prosil vřele.