Ve snech vídat dálky nesmírné a posvěcené,
na skalinách strmých hranic světla k nebi pálit,
ve hlubinách duše bouře slýchat rozlícené,
a stát vedle plotu, nemoci se na krok vzdálit!
Cítit se tak malým, a tak bez moci a krásy
všechen život marnit, jak se dnové za dny plouží,
ani nemít sílu setřít slzu s drahé řasy,
ani dobře neznat, komu vlastní srdce slouží!
To jsou mlhy, jimiž listy mládí ovlhly mi
příliš záhy v létě. Jak je donést do jeseně!
A jak, i když svitne oblakami sešedlými,
nemusiti myslit, myslit na to každodenně!