Paprsek věčna, z věků do věků
jenž jeho jméno prozářené nese,
bezradným temnem v dnešních zmatků lese
osvětlil srdci cestu k člověku.
Krev cítíš bít, zříš lidské bolesti,
v šeptání srdce vášeň zazní štvavá –
z hlubin se přece jako vážka hravá
jen krása mohla k slunci povznésti.
A stojíš zmámen ohně toho žárem.
Zde tolik velkých svoji hřálo dlaň,
zde jiní šli svých srdcí suchopárem!
A úcta vzrostlá v meze nekonečna
tu stojí též; však jako plachá laň
blíž k němu jde mé duše láska vděčná.