Tak první úspěch. Snad to málo značí, leč tobě z něho život vyrůstá, cos veliké a zářné světem kráčí a vzníceně tě líbá na ústa.
Je Umění to, jež jsi v dálkách zřela, a v modlitbách jež snivě vzývala’s, a z něhož v šumu křídel archanděla dnes bílý květ se prvně v klín ti střás.
Já poslední z těch, kdo ti ruku tiskli, do květin tvých svůj drobný vplétám list; zda přijmeš tak, jak z duše mojí tryskly, ty prosté řádky, až je budeš číst?
Nač velká slova, když nám srdce zpívá, a jeden pocel platí za sto vět – dnes v tvoje nitro tolik krásy splývá, že víc snad nikdy nedá ti jí svět.
Co je v tom štěstí, nechápeš snad ani, smět v důvěře zrak zvednout k blankytu, když ve květech spí ještě rosa ranní, a dokud stín a všednost není tu.
A tak mi v duši bolest náhle vstala, až do očí mi slzy vehnala: nač asi naše matka vzpomínala, když žehnajíc ti tiše plakala.
Zda z minulosti zavála k ní tiše hra zvonů krásná, dávno doznělá, kdy jako ty dnes křídla zvedla v pýše, a prvně takhle vzhůru letěla?
Snad vzpomněla, jak tušila kdys v chvění, že božství Krásy dny jí posvětí – pak přišel otec, a všech duše snění se oddaně mu vzdala v objetí.
A byla šťastna. Přec však někdy jistě se do minula teskně zadívá; my na tom bílém velkých vznětů listě den za dnem psali slova ničivá.
Dnes je mi líto, líto bolestivě těch květů, jež jsme takhle zdupali, a zlíbat chtěl bych vášnivě a divě ty ruce, jež ti prve žehnaly.
Viď, ty to cítíš jistě se mnou taky, a u všednosti duch tvůj neprodlí; ty zarosené láskyplné zraky ti jistě štěstí v život vymodlí.
A Umění, jež bílé kolem kráčí, a prvně tebe líbá na rety, vždy tobě stačí v radostech i pláči, jak naší matce ve snech před léty.
Cookies on Poetry Cove