Tak tiše vešla z nenadání, a já ji cítím, jak se dívá, jak stojí přísná, zádumčivá, a ohlédnout se bojím na ni.
Teď za mnou stojí. V cestu moji jen stín svůj mlčky položila. Vím, chce i touhu, jež mi zbyla jak svadlá myrta na závoji.
Kdys přicházela s prškou květů, a do mých snění bouřně vpadla, zlomila větev, která chřadla, a deset za ni dala světu.
Kdys vybíhal jsem vstříc jí zmámen, jak její píseň z dálky zněla. Má jarní setba vzešla celá i tam, kde do ní padl kámen.
Teď přišel červen, bude zrání – a moje mladost za mnou stojí, je na odchodu, mlčky stojí, a v mlčení je vyčítání:
Má vzešlá setba nedozrává, a přece byly dny tak slunné; teď za dnem den se k létu sune, leč ke žni žádný nesvolává...
Ó, slunce hřálo, věru hřálo! Však noci byly dlouhé, teskné, z těch, jimiž hvězda nezableskne, a vichrem to v nich hučívalo.
Když klasy kvetly, nejvíc válo, že někdy i ty polní máky v těch mrazných nocích svadly taky. To se už ke žním schylovalo...
A už tu moje mladost stojí a přísná mlčí, jen se dívá, tak s výčitkou, tak zádumčivá! A touha šeptá v nepokoji.
Jen jedna, a již poslední je: mít ještě sílu jíti polem, jež bez klasů mi vzrostlo kolem, jít navečer, než den se skryje,
a aspoň květy, když ne klasy, si v kytku svít, a v zapadání poslední paprsk chytit na ni, nést v podzim aspoň tuchu krásy!
Stín přede mnou a mladost za mnou, má mladost, sama stín už němý. Vím, jistě vím: teď odnese mi i poslední mou touhu klamnou.
Cookies on Poetry Cove