Žil v dálné zemi bledý král,
ten v životě se neusmál,
jen zpíval
a v dlouhých nocích ke hvězdám se díval.
A slovem druha neranil,
jen na svém trůnu tiše snil,
kde s čela
tři zlatá srdce na štítě se skvěla.
Ten bledý, pohádkový král
kdys vyjel sám si v lůno skal,
kams v dáli,
kde v bystřinách se bílé víly smály.
Jel nevěda, že do kola
vše žárem jara plápolá,
a s písní
se k ptáku pták v rozkvětlém keři tísní.
Jen snil a snil a v dálku jel, –
v tom náhle divnou bytost zřel,
tak krásnou,
jak v modlitbách on vídal Pannu jasnou.
Svou bílou náruč rozpjala,
a sladkou píseň zpívala –
a králi
se v oné chvíli veliké sny zdály.
A luzně krásný, světlý zjev
pěl nový, horký, toužný zpěv –
a králi
se velké touhy v duši rozzpívaly.
A žhavý vzdech se jarem nes –
král v lokty bílé ženy kles...
To zněla
teď písní lásky jarní země celá. – –
Když bledý král se vrátil zpět,
na štít si připjal bílý květ
a smál se,
a štítem svým teď pyšně zdobíval se.