Má každý z nás své reliquie,
v nichž dříme vůně zašlých dní,
a z kterých tklivá melodie
svadlého štěstí tiše zní.
A ač nám často připadá to
jak citlivost jen nezdravá,
a s úsměvem hledíme na to,
přec každý rád je schovává.
A přece jednou s podvečerem
k nim rádi znova sáhneme,
až s jedním teplým, vonným jarem
snít o svém mládí budeme.
Pak budou všecky dny ty dnešní
jak dávná, tichá pohádka,
již skončila kdes v době třešní
dvě políbení přesladká,
a jako menuet kýs’ zbylý
z těch, jež měl minulý věk rád:
my bychom jej už netančili,
však slýcháme jej rádi hrát.