Afrodito, vyšlá z bílých krajek moře,
moje mladá ženo, vykoupaná v štěstí,
Tizian by kdysi Madonny své tvoře
pohanskou tvou krásu byl v ně musil vnésti.
Z modra šíré vody v slunci zřím tě kvésti,
čarovný květ moře vykvetalý spoře,
vlny smavé smějí kolem tebe plésti
bílé pentle pěny zrůžovělé v zoře.
Vystupuješ zvolna, v písku krok se boří,
vůně blízkých zahrad v ústrety ti dýše,
slunce rozžhaveno nad mou touhou hoří.
Ještě se ti s čela vlasem zachyceno
políbení moře perlí; ty jdeš tiše,
Afrodito bílá, moje mladá ženo!