Z krajiny štěstí smutný exulant
má duše mlčky v dálku odcházela,
v mlhavou dálku, jako hrdý grand,
jen vrásku kolem sevřených rtů měla.
Šla prachem cest a nepohlédla zpět:
to věděla, že v zadu se jí smějí;
pták zazpíval, na mezi voněl květ,
leč každou ránu hojit neumějí.
Šla mlčící a jenom tiskla ret –
co krásných snů tam v troskách dohořívá!
V tom byla velkost, tenkrát umřít hned –
teď nelze už, teď jenom trpět zbývá.
A na konec jsme došli v cizí zem,
kde nezná nás ni květ, ni strom, ni ptáče –
a tady teprv, v chrámě setmělém,
má duše v koutku usedavě pláče.