Jako topol osamělý na podryté stojím hrázi,
vím, že ještě před polednem náhlý blesk mne k zemi srazí.
Z koruny mé z rána písně krajinou se tiše smály,
ale ptáci odletěli, a teď jenom slunce pálí.
A tak stojím, a jen hledím jak je obzor kolem šedý,
a jen čekám, nad hlavou až zahřímá mi naposledy.
Vím, bude to před polednem, ale přec se nezachvěji,
na podryté stojím hrázi, kořeny mé v prázdno čnějí.
Ale jednu touhu přece listí moje zašeptalo:
aspoň ještě jedno ptáče aby mi tu zazpívalo,
jenom jednou, nežli zahřmí – ale už se k bouřce stmělo.
Jsem jen topol osamělý, na nějž všecko zapomnělo.