Kdo vzhůru hledí, jaký div, když padne.
Je dopito až na dno kalichu.
Jen v podzimu, až v mlhách růže svadne,
má matka zapláče si potichu.
Co bolelo to srdce udýchané,
než zašlo v tichý zapomnění chlad,
to nikdo z těch, kdož řeknou „Pane, pane!“,
ni z těch, kdo spláčí, nedoví se snad.
Jen jedna paní, dobrá neskonale,
a ta nade mne někdy složí květ,
a ta té ženě drahé, světlé, malé
o marných touhách bude vyprávět.
O marných touhách a o marném žití,
o bílém světle shaslém po dvakrát...!
Co platno vše. Je pozdě, nutno jíti.
Je nutno jít – a člověk je tak mlád!