Tak zvedni číš, a připijme si, hochu,
oč jsme si blíž dnes ani netušíš.
Je pravda, hořká trochu je ta číše,
leč ve dvou aspoň sneseme to spíše –
jen pijme, třeba divočeji trochu,
já budu takhle konci blíž.
Jen zvedni číš, nač ostýchat se dneska;
je pozdě dost a dávno je již noc.
Ty’s ránu dal, a já ji dostal zpátky –
to se tak stává – pijme, hochu sladký,
kdes nad námi už osud v dlaně tleská.
Je člověk, brachu, malá moc.
Vše jedno již, jen zvedni, hochu, číši,
tak myslit aspoň brzy přestanu –
tys chvíli zpíval, mne to život stojí –
to je již jedno – zde máš ruku moji,
a píseň na rty, ať nás osud slyší!
Již nebudu pít po ránu.