Bez jediného polibení
to smutné: s bohem! jsme si dali,
a v každém srdce svého chvění
jsme žhavou bolesť zanechali.
Jen ruku jsme si stiskli vřele,
a to nám stačit musí, musí,
třeba že naše štěstí celé
se pod tou tíhou smutku dusí.
A v oněch dnech, jež přijdou nyní,
my půjdem v život zase sami
přes vichrů van a mrazné jíní
v to příští jaro s fialkami.
A dojdem-li v to jaro jednou,
my podáme si ruce zase,
a kamsi v dálku nedohlednou
stesk našich duší rozletí se.
Pak nikdy „s bohem“ nedáme si,
a já vám řeknu: ženo moje!
a v jednom teplém koutku kdesi
kvést bude tiše štěstí dvoje.