Uprostřed hor, jichž zpěv mu první zvonil,
z nichž vyjel s písní ke dvoru i k slávě,
se na náměstí bělá popelavě
památník jeho. Před ním jsem se sklonil.
Svit slunečný se po kameni honil,
až jasem utkvěl na té vážné hlavě,
a k nohoum sedli holoubci dva hravě,
by dojem celý symbolem se clonil.
A do duše mi padly ozvěnou
rhytmické starých věků chorovody,
slyšel jsem dvornou píseň vzdálenou.
A kdo šel kol, šel chůzí stlumenou,
můj verš co moderní snul doprovody
té sladké písně starodávné módy.