Pad’ letní večer v rosných krůpějích,
a nad Ilmou se stmělo v alejích,
kdes od města sem lehký vánek sved’
v tlumených tónech starý menuet.
Myšlení vše se do snů ztratilo.
Sto let se z mrtvých dálek vrátilo,
věk neklidný a vášní ztrávený;
pak dlouhé lásky tiché plameny.
A jakby do tmy akát vůní dých’,
se rozjasnilo kolem snění mých,
a kouzlo hřálo zapomněných let.
V korunky laurů z okna padl svit,
stín dvojí hlavy jakoby se kmit.
O krásné lásce zpíval menuet.