Ve váse japonské pět růží posledních,
a jakby vonělo mi celé léto z nich,
to léto slunečné a horké mladou touhou,
a přece vybledlé jen na vzpomínku pouhou.
Šly mlhy říjnové a z polí vítr vál,
a listí sežloutlé v korunách stromů rval,
jen oněch růží pět, dvě bílé a tři rudé,
jsou pozdní trofejí, jež uschlá mi tu zbude.
A přec, až zabělí se po všech cestách sníh,
až chladem zamrazí to do vzpomínek mých,
těch růží zemřelá se dávná vůně zbudí,
a léta zašlého můj sen, jenž se mi zdál,
květ všech mých radostí, jež podzim zas mi vzal,
alespoň zdáním přec mi teple zaplá v hrudi.