Dnes jel jsem Polabím, rovinou nepřehlednou,
již slunce podzimní hladilo unaveně,
kde tůně svítíce jak v závojové pleně
dřímaly na lukách, jež lehce jíním šednou.
Jen občas z táhlých brázd se černá hejna zvednou;
to vrány slétají se nad chorý kraj denně
s poselstvím zániku až příliš otevřeně.
Zpět jedu do kraje, jenž jarem plál mi jednou.
Snů strážce nevěrný teď hledám v holých pláních
barevně květnatý obrázek mládí svého.
Zřím obzor zamžený osudu nejistého.
Zbyl jenom úsměšek v tom zmatku hlasů vraních,
a v tichém úpění, jímž vítr krajem letí,
otázka bázlivá, k níž nikdo neodvětí.