Už kývají se vzduchem větve holé,
a po cestách se suché listí honí,
den příliš záhy za obzor se kloní,
a z řeky stoupá mlha v šírá pole.
Květ ovadlý už na skřiveném stvole
jen jako ze sna mrtvým dechem voní
a spadne zítra. A zas jako loni
se v prázdno ozvou vrány v brázdách dole.
A pod oblohou ticho nekonečné,
v němž každý zvuk je ozvěnou sám sobě,
a vlastní hlas ve vlastní duši děsí.
Pak v srdci na dně zašeptání vděčné
se cele vzdává mystické té době,
jež i svůj zánik krásou ožehne si.