Blátivou ulicí vlekl jsem mdlé svoje tělo,
mlhavý déšť se mi truchlivě na šaty věšel,
svítilen světlo se žlutavě tu a tam chvělo,
nikdo té chvíle tou zamlklou ulicí nešel.
Piana tóny mi chvílemi zazněly duší,
chvílemi smích se v ní ozval, tak protivný nyní,
znavený, zhnusený šel jsem tou ulice hluší,
slyše své kroky znít o rouleaux výkladních skříní.
Náhle se divoká bolest mi do duše vryla:
jméno tvé čisté kdos tichounce zašeptal ve mně;
plakala duše má, plakala cudnost má zbylá,
na dně mé bytosti jen se cos chechtalo temně.