Pár chrysanthém, tak jak je podzim nese, jenž svadlým listím v srdci šelestí, zda přijmete, když hrdě pozvedne se dnes Vaše bytost nad stín bolesti.
Ta všecka nízkost, kterou lidstvo stůně, a kterou šlehlo i Váš bílý zjev, jak padá v prach, když plna vzácné vůně v ni Vaše duše tichý šeptá zpěv.
Svět pravé božství nikdy nepochopí, a Krista na smrt vydá každý den, vždy modlu jen v jas oltářů svých stopí, by hymny pěl a vždy byl podveden.
Je slepý svět, a lidstvo zakleto je, sloup světla nezří, v němž jde archanděl. Ó paní zářná, věčně stejné boje jen bolest novou mají za úděl.
A teskně cítím, jak je toho málo, co říci smím Vám vděčně skloněný za jiskru, z které teplo v hruď mi hřálo, za umění, jež vnímám nadšený.
Květ zlatý kapradí – tu báji znáte – jen jednou za věk kdesi vykvétá: Vy ve Své duši jeho vůni máte, ó pohádko v sen ženy zakletá.
Mráz zadýchal už jíním spadlé listí, a větry zimy blízko tušíte; zda mohou zavát sněhy nenávisti až na vrcholky, kde se modlíte?
Jste uměním Svým příliš pro nás svatá, a nelze dost Vám ani vděčnu být – ó pochopte, proč dnes k vám básník chvátá dík nesmělý Vám z duše vyslovit.
Dnes, právě dnes, kdy tichý triumf věnčí a větší, než kdo chápe, Vaši skráň, kdy příliš hrdá pro ty hlasy z venčí Jste v umění Svém dobrou zvedla zbraň,
a za to všecko, co Vy duším dáte Svým posláním ve chvíli přesvaté, za srdce čistá, kterým požehnáte, jsouc božstvím velká, které vzýváte.
Vím, je to málo, co smí srdce říci, a ještě vše jen zpola vysloví; ó promiňte, květ spadlý na ulici když po rose, než svadne, hladoví.
A nechtějte být nevlídná a cizí, když básník Vám svůj plachý nese dík tou hrstkou květů a svou duší ryzí, a z mlhy, kterou paprsk nepronik.
Cookies on Poetry Cove