Umřel básník, jako květ pod jabloní tiše svadne,
jako v misce obětní bílé světlo shasne náhle,
jak když obraz prastarý v galerijní chodbě táhlé
při západu slunce kdys nenadále se zdi spadne.
Do polí, kde nebolí, co kdy v duši zabodlo se,
navrátil se lidský stín světlý mezi lidské stíny,
v světa šírém nesmírnu v jeho místo vstoupí jiný
– a přec slunce neshladí stopu, kudy on šel v rose.
Umřel člověk – myšlénka stopou chodí dál, jež zbyla,
umřel básník, bílý květ – jeho vůně neodvála,
nad hrobem, kam sestoupil, věčnost v den té smrti stála,
a ve starý, vzácný kříž písmo svoje tiše vryla.