V modré hloubce vody bílý stín,
na břehu stál Catul zamyšlený, chorý,
na severu temně kreslily se hory,
kolébavý zpěv zněl ze hlubin.
Tichý, unavený básník stál,
zrůžovělý večer na čelo ho líbal,
v olivových hájích list se nezahýbal.
Bílý, tichý stín si vzpomínal:
V olivových hájích, mezi cypříši
Lesbie se mihla zapomněná šerem...
Chorý Catul snil tu každým podvečerem.
Dnes jen šepot vody srdce uslyší,
z básníkova sídla jenom trosky zbyly.
Jeho sny však se tu vlákny zachytily.