Padá hustá mlha do stišených lad
a jak tiše padá, do duše mě mrazí:
vím, i do dnů našich padne jedenkrát,
květy dneška zima nelítostně srazí.
Vím, teď máš mne ráda, mládím prohřáta,
ale život má své temné prohlubiny,
krajina snů našich, sněhem zaváta,
i tu velkou touhu zastře jednou stíny.
Jenom vzpomínání mlčelivý pták
zadívá se teskně, dlouze do minula –
vím, dnes máš mne ráda, a přec i v tvůj zrak
jakby se ta mlha vlákny navinula.