Dveře jsem přirazil – teď je klid;
můžeš se v duši již utišit,
zlekaná volně si oddechnout,
tiše si vedle mne usednout.
Uvolnit bolesti na chvíli,
nechat až, den jak se nachýlí,
a jak tak hodiny zvolna jdou,
vyznít vše tlumivou náladou.
Vím, jak ti do květů vítr švih’,
před tebou v cestě jak prach se zdvih’,
a teď bych rád v tichu těchto chvil
všecko ti ztracené nahradil.
Chtěl bych ti říci, jak mám tě rád,
chtěl bych se v oči ti zadívat,
poslouchat plaché tvé srdce bít,
tiše tě, tichounce políbit.
Chtěl bych ti zadýchat duši tvou,
mlhu z ní zaplašit šedivou,
a cestou větrnou volný vlas
uhladit měkce a teple zas.
Ale zvuk kyvadla nad námi
v tichu tom do srdce bodá mi,
nedá a nedá již zapomnít,
za chvíli že je zas nutno jít.
Zase že vítr nás ovane,
v duši ta mlha že zůstane,
a všude u cesty přízrak zlý
těch, kteří šli tu a nedošli.
A tak jen stiskl jsem ruku tvou;
ale až v noc vyjdem mrazivou,
nechám tu ruku již ve svojí,
duši tvou zastru jak závoji.
Žádný nás nezdrží pohled zpět,
úzkost nás nebude pohánět,
ve větru skryji tě v zátiší,
v nejprudším budu ti nejbližší.
Nechať pár ilusí spálil mráz,
bez nich snad životem půjdem snáz,
a když i uvíznem v závěji,
přec nám už bude teď tepleji.