Ó tenkrát růže kvetly ještě,
a slunce táhlo na západ,
a vzduchem chvěla vůně deště,
jenž na zem sprahlou právě pad’.
My hloub jsme zašli v ticho lesa,
kde chvíli jen se vzduchem nes’
vzdech táhlý brouka, jenž se třesa
do vlhké trávy znaven kles’.
A chvíli jenom trilek ptáka
se s výše ozval nesměle
a tiché tóny ořešáka
kdes stranou z houšti setmělé.
My spolu šli jsme v sladké tuše,
a o čem řeč šla, nevím víc,
a jenom vím, že do mé duše
mi padlo písní na tisíc.
A jenom vím, to tenkrát bylo,
když ještě v poli hořel mák,
a dokud plno růží bylo –
a proto je mi smutno tak.