Noc měkce přítulná se vlní nad lagunou;
už město z hrobky snů se k slunci neprobudí,
zpěv toužných barcarol zmlk’ nad strhanou strunou.
A v stínů paláců spí gondolieři chudí.
Pár lodic kroužících pod schody piazzetty
hrou světel barevnou sen touhy nenaplní;
a v znění mandolin jak vadnoucími květy
vzduch voní prohřátý, a noc se měkce vlní.
Nic z mrtvé nádhery dnes srdce neoslní,
a palác dožecí, jak bílý s břehu svítí
v tmu noci, marný vzdech, jen divný smutek zvlní.
Stín města odešlých, mdle ozářený lunou,
mi zbývá v myšlénkách, a duše ještě cítí,
noc měkce přítulná jak chví se nad lagunou.