Noc padla do lesů, je tichá, zádumčivá,
a modlitbou zní slavíků,
jak vaše oči z ní se teskná touha dívá
v bolestná snění básníků.
Snů vlahý vodopád do srdcí volně splývá,
a pod ním vášeň umlká,
a jen to šeptá dál, a jen to tiše zpívá,
a duše nic už nečeká.
I bílé lekníny své květy uzavřely
nad tůní v tichu zakletou,
o smutných milencích, již marně kdysi mřeli,
cos báji šeptá staletou.
Noc padla do lesů, je kouzelná a měkká,
a v dálkách pějí slavíci,
snů splývá vodopád – a srdce samo kleká
a obětuje mlčící.
Do chvílí noci té vy nikdy nepřijdete,
básníků bílá světice –
květ zářný lilií jen jednou v létě kvete,
a v chrámech voní nejvíce.
Je srdce ubohé, když samo sny si spřádá,
a každý stín je poleká...
Do lesů mlčících noc touhy plná padá –
však duše nic už nečeká.