V neutichlém rozechvění bezradostné živobytí
na přeslici osudu se odvinuje jednou nití,
v jednom letu ze dne k noci, sotva duše paprsk chytí,
sotva ovlaží se rosou, dál je nutno, dál.
Jenom někdy dlaň se vztáhne po stínu, jímž oblak šlehl,
ale omyl vyvolá jen nový stud a žal.
A jdou touhy, když si večer do krajiny měkce lehl,
leč už není zastavení, kdo se odpoutal.