Dávno už, dávno – jak ten čas letí! –
měly se rády dvě malé děti,
jako dva ptáci, jako dva květy;
chtěly jít spolu
v štěstí i v bolu
daleko někam, až v neznámé světy.
Vedly se spolu cestičkou dlouhou,
vesele spěly za svojí touhou,
za tím svým dálným, neznámým cílem;
na večer tiše
usnuly v líše,
u sebe hlavy na uzlíčku bílém.
A tak šly dlouho divnou tou cestou;
potkaly prince – jel za nevěstou,
potkaly krále – z boje se vracel,
ba i ty chudé
potkaly všude –
a tak den za dnem jim zvolna se ztrácel.
Až jednou z rána – už zřely v dáli
kraj svojí touhy – na kraji skály
stanuly rázem. Nemohly dále.
Hleděly dolů
a ve svém bolu
klekly si, chudinky, na tvrdé skále,
plakaly hořce, zelenou snětí
kynuly tam, kam nemohly spěti...
ubohé děti!...