Zahřímalo náhle, a den prchl smavý,
opřela se bouře do šumavských skal,
a jak šumělo nám deštěm kolem hlavy,
přízrak úzkosti se z hlubin vysoukal.
Šedivý stál všude, kam se zrak náš stáčel,
dole z jezera se díval mlčící,
a mně pojednou, jak za tebou jsem kráčel,
zdálo se, že nelze již tě dosíci.
Proto jsem tě chytil křečovitě, náhle,
lávkou nade srázem převedl tě sám.
A pod skalní stěnou v rozsedlině táhlé
jakoby náš život rozšklebil se tam.
Vše v té jedné chvíli z důli zašlehlo mi,
jak jdem vedle cestou nejistou,
bez opory v sobě, chytajíce stromy
bez kořenů vzrostlé v skalách za cestou.
Viděl jsem tu hloubku rozevřenou, temnou,
se vší silou jsem si přitáhl tě blíž –
a když’s večer odtud vracela se se mnou,
oč jsme blíž si byli, ani netušíš.