Fialky, v pozdním slunci vykvetalé,
trhané pro mne bílou rukou její,
v kalíšky vaše, rosných do krůpějí
se dívám v teskna závoje se hale.
Polibky země, hle, se ještě stále
na lístcích vašich nesetřeny chvějí;
vím, trhala vás drahá ruka její
kde štěstí léta v podzim voní dále.
Tam u nás, jak tam slunce ještě svítí,
a co vám kouzla dají chladná jitra
svou vlhkou, hořkou vůní listopadu!
Fialky pozdní, na stůl si vás kladu;
nechť květy vaše jistě svadnou zítra,
své léto znovu moh’ jsem vámi sníti.