Uprostřed ruiny, jak větry vlhce vály,
v kraj dole daleký jsme zřeli v myšlení.
Hluk žití vyznělý jsme v troskách sledovali.
Jen drobný, tichý déšť zněl šumně v kamení.
Tvůj, matko, dávný rod a stopu ztracenou tu
nám chvíle volala ze hlubin skály té,
kde s ději zapadli i lidé v zhouby poutu,
kde epigon jen sním sen slávy nežité.
Var krve vychladlý v ozvěně vlastních tepen
a vyhořelých snah v svém srdci odlesk mdlý
sleduji zkoumavě, sklem citu neoslepen.
A zřím, jak nad Naabem tu pyšný rod tvůj dlí,
vyrostlý nad krásou, v ní shlédlý a jí štěpen...
Zřím vlastní krve své pramínek vybledlý.