Večerem ze zahrad zní píseň na pobřeží,
v sluch duše zemdlelý se schvívá laskavě,
světélko jakési se zpozdilo a běží,
kde do tmy zmizely už břehy v dálavě.
Zrak cosi tuší přec: na strmé skále střeží
hrad slávu zemřelou nad živou krásou vod.
Noc padla v kotlinu a ticho, a jen stěží
z rákosin uslyšíš šelestný doprovod.
Den, který horkem žhnul, se setměl v únavě,
pro zítřek spanilý se krása v rose koupá.
Nad vodou hledám ji, zřím v temno pátravě.
Až proužek červánků se připne na východ,
se zjeví nádherná, již noc teď halí skoupá,
jezerní krása ta, zelená růže vod.