Nad tmavou spletí lomenic a křivolakých střech
do teplé noci rozlilo se světlo měsíce,
až z daleka tam ze kraje, jejž zrak už nepostřeh’,
jdou snové, jako v závoje se v mlhy halíce.
Minulost, všude zemřelá, zde spánkem spjata jen,
a starou slávu zvětralou tu časy nesmyly,
věk za věkem, jak tudy šel, tu zůstal utajen.
V noc letní tichou, měsíčnou ožily na chvíli.
Nad tmavou spletí lomenic a křivolakých střech
zřím dlouho, opřen o bránu, ze stínu věže v dál.
A jak by sem noc měsíčná těch věků nesla vzdech.
Ozvěna písní rhytmických zní zdola staletá,
a velký, šedý, slavný zjev tam nad stín kaple vstal:
jej poznávám, to Hans je Sachs, můj milý poeta.