Krajinou jsem zvolna šel
potemnělou, tichou, spící,
vedle řeky monotonní
melodii šeptající,
k níž jsem slova nenašel.
Slunce bylo zapadlé.
Intensivní vůně sena
teplým vzduchem rozlila se,
bílá mlha, rozložená
nad řekou, se chvěla mdle.
Krokem mojím probuzen
přede mnou pták vzletěl z křoví,
ode města zavanul sem
táhlý nápěv chorálový,
stlumený jak tklivý sen.
Z lesů táhl tichý pláč,
slyšela jej duše moje,
smutek růst jsem cítil v sobě
pro ztracené touhy svoje,
pro cit daný bůh ví nač.