Šel básník v teskné chvíli,
a červnová noc plna byla vůně,
a leknínů květ bílý
plál s tůně.
A leknínů květ skvoucí
pěl roztesknělé zpěvy noční tiší,
šel básník s duší vroucí
a slyší:
„Jsme mládí tvého velké sny –
pojď blíž –
v tůň dals nám padnout za vesny,
oh tehdy – víš!?
Svět volal tě, a ty jsi šel –
byls mlád –
svět tleskal, a tys neslyšel
nás zavzdychat.
Teď z hloubi, kam jsme poklesly,
ti zpět
jak vyčitku jsme vynesly
svůj bílý květ...“
A básník smutnou písní
tak jakoby sténat vlastní duši slyšel –
a jako ironická pointa
lhostejný měsíc nad tůň vyšel.