Když umřel jsi, bylo tak teskně šero,
mráz krutý byl a vítr v kosti vál,
u hlavičky ti plálo svící čtvero,
a do ručky ti někdo křížek dal.
Tak tiše spal’s a nebudil tě žádný,
a budeš věčně tiše, sladce spát,
my budem s pláčem klást tě ve hrob chladný
a trpět dál a zvolna umírat.
Dál povlečem tak temný jak stín hrobů
svůj život trpký ve bizarrních snech,
ze srdce vyrvem slední lichou zdobu,
ten poesie vábně hořký dech.
A s resignací dále budem žíti,
ve hrudi prázdno, kletbu na čele,
na skráni uštvané trnové kvítí,
jen ve svých snech zřít dávné anděle.