„Ta pohádka je stará, stará, stará!“ – –
A přece znova my ji čteme spolu,
a přec z ní ssajem teplou vůni jara,
dva bílé květy na jediném stvolu.
Má duše přec ji šeptat bude stále,
a do modliteb našich bude pláti. – –
Viď, my se máme rádi neskonale! –
Ta pohádka se v našich srdcích vrátí.
A jednou šťastni vzpomenem si na ni,
jak dnes ji čteme v nadšení a pýše –
to pak už bude slunce v zapadání,
a růže zvolna dokvetou nám tiše.